Umělecké fotografie Dany Čechákové

- absolventka Jihočeské univerzity
- absolventka Pražské fotografické školy
- členka Syndikátu novinářů ČR
- fotoreportérka
- spolupráce s časopisy Reflex, Mladý Svět, Autotip, Xantypa, Playboy a Prague Club Magazine
- pravidelná dokumentační činnost pro Státní ústav památkové péče

Výstavy s hudební tématikou:
- Naslouchejte fotkám
Galerie Roxy Praha 2004
- Naslouchejte fotkám II
Luxor Praha 2005
- Minority
Lucerna Praha 2005
- All That Jazz
Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci 2006

Další výstavy:
· Nesmrtelný kámen / Funerální plastiky - galerie Benešov 2004

Připravovaná výstava: koncem roku 2009 výstava v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci

Fotografka o sobě:

K fotografování jsem se dostala poměrně pozdě. Celý život jsem ráda listovala v monografiích uznávaných fotografů, kochala se nejlepšími fotografiemi z časopisů, ale představa, že bych někdy mohla fotografovat sama, mi připadala vzdálená. Pak ale nastal okamžik, kdy se dostavila „krize středního věku“, která se dá porazit jedině rychlou životní změnou. Kde je vůle, tam je cesta a kde je sen, tam je cíl. Pořídila jsem si kvalitní Canon, přihlásila ke studiu na Pražské fotografické škole a záhy neohroženě vyrazila za časopiseckými zakázkami. Bylo to (a stále ještě je) svízelné, ale ne nepřekonatelné.

Je třeba najít svá témata. Mě moc neříká stylizace, která je typická pro reklamní či módní fotografii. Obdivuji její vybroušenost, ale víc mě baví kouzlo času. Okamžitého i historického.

Zajímají mě lidé, jejich povahy i prožitky. Ráda fotografuji život v detailu,
dojímají mě citová hnutí odražená ve tvářích. Radost, smutek, překvapení, rozpaky. Kdekoli, ve venkovské hospodě, na svatební hostině, na hřišti, v hledišti divadla či jazzového klubu. Miluji svět divadla, koncertních sálů, svět jeviště i hlediště. Fotografií lze odkrýt pravý cit i falešné gesto, prožitek z právě interpretované písně, lze najít patos nebo zvláštní zaujetí tam, kde byste ho nečekali. Zachycená akce vám může vracet silnou energii.

Často a ráda chodím fotografovat romské kapely, tam už ta energie je. Fotografie ji transformuje, zesílí a usměrní. Rázem mě přenese do pravdivého, spontánního a nestylizovaného světa, ve kterém jsou přítomny jen pozitivní emoce. Romové sami mezi sebou jsou v tom okamžiku překvapivě jiná komunita, než jakou známe z černé kroniky.

Na druhé straně se nechám okouzlit časem historickým. Již dlouho se věnuji fotografování sakrálních a funerálních plastik. Někdy mám při této navýsost zajímavé práci pocit, že prožívám celou jejich historii, že jsem svědkem jejich vzniku, zrání i rozkladu. Mám dojem, že pracuji s živým materiálem, nikoli s kamenem či kováním. Z toho důvodu mám ráda i makrofotografie povrchů, struktur a řezů, stejně jako reliéfy večerních krajin v kontrastním šikmém slunci.